Ahoj, ráda bych vám povyprávěla můj příběh, který vlastně doteď neskončil a nevím, jak se to bude dál vyvíjet. A upřímně, mám strach.
Už odmala mám problémy se spaním. Než usnu, trvá to i několik hodin a ten spánek pak stojí celkem za houby, i dvacetkrát za noc se vzbudím, mívám pomatené, děsivé sny… zkrátka nic příjemného, protože prakticky nikdy nejsem pořádně vyspalá. Rozhodně to je ale mnohem lepší než to, co se mi děje posledních pár dnů.
Začalo to před necelýma dvěma týdny, vlastně začátkem prázdnin. Bylo kolem půl třetí ráno, ale protože jsem nemohla spát, sledovala jsem film. Najednou, jako mávnutím proutku, jsem byla neskutečně unavená, byla mi strašná zima a cítila jsem se tak nějak… divně. Vypnula jsem televizi a padla do postele. Usnula jsem hned, háček byl ale v tom, že to bylo spíš něco na hranici spánku a vědomí. Nevím, jak bych to popsala, ale bylo to spíš jako bych byla v tranzu. Vím, že se mi zdálo něco divného a děsivého, vlastně jako obvykle. Už si to vůbec nepamatuji, co ale vím je, že to byl hrozně živý sen. Najednou mě probudil nějaký zvuk. Vím, že jsem ale neotevírala oči, musela jsem snad spát s otevřenými. Prostě jsem jen přišla k vědomí. Probudila mě moje kočka, která na mě syčela, což ještě nikdy neudělala. A taky mě překvapilo, co dělám já. Klečela jsem na zemi a koukala do prázdna k místu u okna a ruce jsem měla přitisknuté ke stehnům. Nohy mě pálily, když jsem se na ně podívala, viděla jsem, že jsem si je ve spánku podrápala. Za nehty jsem měla krev. Cítila jsem se strašně divně, věděla jsem, že se na někoho dívám, ale nic tam nebylo. Ještě pár minut jsem se nemohla ani pohnout.
Dva dny na to se mi zdál divný sen. Vlastně jsem měla za to, že je to skutečnost. Ležela jsem v posteli a koukala k oknu na nějakou postavu, která stála zády ke mně a dívala se ven. Potom ale otočila hlavu. Takový strach, jako když se na mě podívala, jsem ještě nezažila. Byla jsem to totiž já, ale v tom snu jsem sama sebe nepoznala, jako bych zapomněla, jak vypadám. Prostě jsem jen věděla, že musím od té osoby pryč, měla jsem z ní úplně panickou hrůzu. Dřív než jsem ale stihla něco udělat, probudila jsem se. Stála jsem u okna a dívala jsem se na postel, na místo, kde jsem ještě před chvíli byla ve snu.
Po této události jsem dostala strach. Bála jsem se jít spát, nevěděla jsem, co se stane a co budu ve spánku nevědomky dělat. Několik dnů se nestalo nic převratného, ale několikrát se mi stalo, že jsem se probudila na zemi, někdy vsedě, jednou jsem stála uprostřed pokoje a párkrát jsem měla na stehnech drápance.
Včera se mi ale zdál hrozný sen. Byla jsem v mém pokoji a chtěla jsem utéct. Dveře ale nešly otevřít. Bušila jsem do stěn, snažila se křičet, ale nešlo to. Nemohla jsem dýchat, začala jsem se dusit. Probudila jsem se zhroucená na zemi, po tvářích mi tekly slzy a stále jsem nemohla dýchat. Věděla jsem, že musím rychle pryč. Odplazila jsem se ke dveřím a nakonec jsem vyčerpaná usnula na chodbě. Brzo ráno jsem se vzbudila, ale spát už jsem nešla. Vlastně nevím, co udělám dnes. Nikdo není doma, zrovna dnes museli všichni pryč. Jsem tak příšerně unavená, ale spát jít nechci. Nevím, co se stane, a jsem z toho zoufalá.
Od fanynky
