Popravy byly a jsou pro zločince tím nejkrutějším trestem, ovšem dnešní
elektrické křeslo je téměř pohádkové oproti středověkým způsobům poprav.
V moderním světě je dbáno na to, aby odsouzený cítil co možná nejmenší
bolest, kdežto v dobách dřívějších byly popravovaní trýzněni klidně i
několik dní. Samotná představa smrti je
hodně psychicky náročná, ale v minulosti se nebáli lidé smrti, nýbrž toho,
jak bude samotná poprava vypadat. Brutalitu dřívějšího popravování si neumíme
představit, v té době to bylo normální, dnešním lidem se z toho zvedá
žaludek. Uvědomme si, že lidé byli usmrceni za „blbosti“ , za které by při
dnešní legislativě dostali maximálně podmínku či pokutu. A teď již k samotným popravám.
Zvířata
Na co sestavovat šibenice a podobné věci, když můžete člověka nechat sežrat
nějakou krvelačnou bestií? V Egyptě bylo zvykem zločince předhazovat
krokodýlům, v Asýrii si na lidském mase pochutnávaly panovníkovy obrovské
dogy. Také Španělé krmili své psí miláčky lidským masem – konkrétně masem Aztéků
a Inků. V Kartágu a Indii byli zločinci rozdupáni slony, jinde byli mučeni
dravými ptáky nebo lidožravými mravenci.
V Anglii a Holandsku probíhala poprava tak, že na holé břicho vězně se
připevnil kotlík plný krys. Krysy, vyhladovělé a vystrašené, si hledaly cestu
ven z kotlíku a jelikož kov krysa neprokouše, tak…
Známí jsou také Římané, kteří mučedníky posílali do klecí lvům a podobným
„kočičkám“.
Ukřižování
Málokterý věřící uznává, že křesťanství ve starověku a středověku vzbuzovalo
spíš odpor a hrůzu, než respekt. Lidé byli ukřižováni v Římě, Egyptě,
Persii, ale i v Řecku. Byl sestaven obrovský dřevěný kříž, na který byl
odsouzenec buď přivázán, nebo přibit hřeby (častější varianta, o to
bolestivější). Ačkoliv si myslíte, že ukřižovaný umřel na vykrvácení, není to
pravda. Tito lidé umírali zpravidla na udušení. Protože byly nohy ve vzduchu
(nebyly ničím podepřeny), ukřižovaný se snažil dýchat tak, že se přitáhl za
ruce. Po třech dnech byli nebozí
provinilci sundáni, ale málokterý to přežil.
Upálení, uvaření
Oheň byl mučícím nástrojem už od doby, kdy byl člověkem zapálen první větší
oheň. Trest upálením byl zakotven už v Chammurapiho zákoníku i ve
staroindickém právu. Vám se určitě vybaví středověké procesy a hony na
čarodějnice. Zajímavé je, že se upalovalo až do počátku 19. století pro celém
světě. Lidé neumírali na spáleniny, ale na udušení kouřem nebo dostali infarkt
z přehřátí. V jiných částech světa byla vymodelována dutá socha býka,
tzv. sicilský býk. Do prostoru v býkovi byla vecpána oběť, pod býkem byl
zapálen oheň a když se rozhořel, býk zbělal žárem. Oběť uvnitř se uvařila. Křik
a závan spálenin vycházel z nozder býka.
Naražení na kůl
To byl asi nejhorší způsob popravy vůbec. Nejvíce byl využíván v Orientu.
Nejznámější panovník podporující tento trest byl Dracula (15.století), který si
liboval v nabodávání lidí na kůl.
Dřevěný kůl, který měl v průměru asi 30 cm, se zarazil trestanci či
trestankyni do řitního otvoru a poté byl vztyčen. Odsouzenec se díky gravitaci
posouval po kůlu stále níže a níže. Konec kůlu nebyl špičatý, ale zakulacený,
takže nikdy nepopíchl žádný z orgánů, „pouze“ na ně tlačil a tak
způsoboval nepředstavitelně bolestivou a pomalou smrt. O Draculovi se říká, že
vždy celý proces sledoval a při té příležitosti pořádal obrovské hostiny.
Pohřbení zaživa
Pohřbívalo se již ve starověku. Odsouzený byl nejprve svázán
pevnými provazy, poté je umístěn do hluboké díry a zakopán. Obliba tohoto
trestu byla zejména za druhé světové války v Japonsku, kde byly takto
pohřbeny celé skupiny čínských civilistů.
Pět bolestí
Čínská praktika. Nejprve byl trestanci uříznut nos, poté 1 ruka a 1 noha, byl
zaživa vykastrován a nakonec rozříznut napůl v pase.
Kolumbijská kravata
Krk odsouzeného byl doslova upižlán tupým nožem a jazyk byl vytažen přes
otevřené rány v krku. Byla používána pro zastrašení lidí, kteří mrtvolu
našli.
zpracovala Kristýna Makarovová
